Pod pojmem hranice mě napadnou pomyslné hranice našich možností. Kam jsme schopni každný z nás až zajít. Třeba ve vztahu partnerském, ve kterém ustupujeme a tolerujeme druhého dokud to jen jde. Osobně jsem měla nastavené osobní hranice za které jsem nechtěla kolikrát jít a přesto jsem je ve chvíli potřeby posunula. Pak si představím zdravotní hranice. Vím co si k sobě samé můžu dovolit, v čem se šetřit a co je už na mě moc. Tyto hranice mám jasně nastavené. Když “vidím blikat červené světlo,“ vím jasně, že je zle a že mám zabrzdit. Zdraví je pro mě na prvním místě, jelikož ho máme jenom jedno a za peníze si ho nikdy nekoupíme.

The term borders, reminds me the imaginary line of our possibilities. How far are we capable of going. For example in a relationship we are making compromises all the time, tolerating the other person as much as we can. I had a set mind about my personal borders but when it was needed I had to expand them. Other borders are those defined by my health. I know my borders, what I can allow myself and what is too much. I have a clear idea about these borders. When I see the red light flashing I know I have to slow down. Health is at the first place for me, because we only have one and you can’t buy it for money.